close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Buen camino!

21. července 2020 v 11:54 | Erika Merjavá |  Postřehy, myšlenky, odkazy
Když jsem před šesti lety šla sama svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela, bylo to neuvěřitelně silné, zásadní, lidské, obyčejné, křehké, milé, spirituální, hluboké, zázraky se děly, setkávalo se, putovalo, umíralo od únavy a znovu vstávalo, smálo a koupalo, jedlo a pilo víno. Připadala jsem si nějak pravdivější, nebála jsem se říct NE, když jsem něco nechtěla a ANO, když jsem něco chtěla. A každý bral NE jako NE a ANO jako ANO a nepozastavoval se, neintrikoval, neurážel se, nenafukoval. A když náhodou ano, tak jste si to prostě nebrali osobně. Prostě člověk byl a putoval se vším. Byli jsme čistší, průzračnější, otevřenější. Ne lepší, ale blíž sobě a tím i ostatním. V roce 2010 Emilio Estevez natočil krásný film o putování do Santiaga v hlavní roli s Martinem Sheenem. Ano, nějak tak to tam bylo a ještě jinak a jiné příběhy a osudy, které se proplétaly, které vám všichni bez studu a strachu vyprávěli, neskrývali selhání, své chyby v životě, smutek i strachy. Ono totiž už jen to, že se člověk vydá na pouť, přichází s něčím, co nemá dořešené, vyřešené, něco hledá, prostě přiznává vlastní slabost, křehkost, že nemá ve všem jasno. A právě v neskrývané odhalené křehkosti jsme si byli všichni blíž. V chybování a uvědomění, že nejsme superlidi, kteří mají super životy a super je zvládají. Četla jsem komentář k tomu filmu The way. Pisatel napsal, že je rozdíl mezi putováním a cestováním. "Cestováním člověk utíká od sebe, putováním se přibližuje k sobě." Nějak tak to napsal. Putováním nejde se dívat na něco, nejde si něco prohlédnout, opalovat se, koupat v moři, dívat se na památky, prostě nejde za něčím, on prostě jen jde se sebou a samozřejmě, že se nakonec dívá, koupe, ale je to součástí poutě, ne cílem. Myslím, že i cestování je moc fajn a důležité. Něco obdivovat, dívat se na krásy, koupat se v moři, relaxovat. Ale je důležité si uvědomit tyto dva rozdíly.
V srpnu jsem chtěla s kamarádkou pochod Vrba Wetzler memorial z Osvětimi do Žiliny. Bohužel to letos nevyšlo, vy víte kvůli čemu 🙂 Nevadí, bude příště. Nebo bude zase Santiago, nebo jiné poutě... Vnějšek je jen odrazem vnitřku, říkají mudrci. A tak to vše, čím člověk na pouti prochází, stejně nakonec najde v sobě. Ale na pouti mu to aspoň na krátkou dobu nějak dojde. Ale i když jen na krátkou chvílí mu spadnou brýle z nosu, osvítí se nové věci, pohledy, prozře, dojde k něčemu, zkušenost zůstane již na věčné věky, co zůstane nesmrtelná duše člověka nesmrtelnou duší. Nikdy, nikdy, se už neztratí.

 

Koronavirové zrcadlo

29. června 2020 v 10:13 | Erika Merjavá |  Postřehy, myšlenky, odkazy
Koronavirová krize se stává zrcadlem našeho lidského chování, jednotlivců i společnosti. Vytlačování, zlehčování, vytěsňování, strach, úprk, výsměch. Nejvíce se to ukazuje v diskuzích či komentářích na sociálních sítích nebo pod články. Člověk se vesměs potkává s agresí, výsměchem, urážky. Málokdo začne věcně diskutovat a přemýšlet o názorech protistrany. Když někdo má jiný názor, člověk má pocit, že to otřásá stabilitou jeho vlastní integrity. Že selhává, že je na tom špatně, že žije ve lži. A to nikdo nechce. Ale to není pravda. Naopak, síla člověka se projevuje tím, že je schopen přijímat nebo respektovat názory protistrany. Je více ukotvený v sobě a nemá strach o nabourání, protože ví, že zbourají se jen ty věci, které nestojí pevně, na stabilních základech. Pravdu nelze bourat, zbourat je možno jen lež.
Z hlediska antropologie je prokázané, že člověk vidí jen to, co chce vidět, lépe řečeno nevidí i evidentní věci, které se nacházejí v jeho zorném úhlu. Prostě je nevidí, i když tam jsou. Člověk má selektivní uvažování, výběr informací, myšlení. Vybírá si informace jen ty, které mu potvrdí jeho názory, pohledy. Aby sám sebe uchoval v bezpečné komfortní zóně. Jakékoliv narušení vnímá člověk jako nebezpečí. Ve filmu o Miladě Horákové z úst jejího muže zaznělo: "Lidé slyší jen to, co chtějí, a jen tomu věří. A budou tomu věřit, dokud nebude pozdě."
Proto je důležité kritické myšlení, neustále poslouchat protistrany a podrobit svoje názory opačnému úhlu pohledu. Pak se člověk může více přiblížit pravdě. Jinak zůstává ve svých dogmatech a strachu, zda mu někdo nezpochybní jeho názor a pokud se to stane, tak nastupuje kvůli strachu o rozpad vlastní integrity obranný mechanismus jako je agrese, vytlačování, výsměchy, urážky. Prostě zdolat a zneškodnit protivníka. Umlčet druhou stranu, druhý hlas, který je zrcadlem jeho druhého, kontrastního, hlasu v sobě. Právě ten druhý hlas v nás, když ho neumlčíme, může náš život usměrňovat, zpřesňovat a vést k pravdě. Když člověk nechá mluvit a akceptuje i protistranu, opačný názor, přijímá a akceptuje i sebe jako celek, protože v člověku není nikdy jeden hlas, ale vždycky je tam i druhý hlas. V Dialogickém jednání tomu hlasu říkáme: hlas vnitřního partnera, který řekne: "Hele, podívej se na to i jinak. Co když má pravdu? Nemůže na tom něco být?" Sociální sítě, ale i diskuze pod články jsou zrcadlem, jak to neumíme, především se sebou. Vlastně umlčujeme tím korigující hlas v sobě, moudrost, která je dána oním připuštěním, nabouráním nebo zpochybněním našeho názoru. Názoru, ne výsměchů a urážek, nebo agresivních výpadů. To skutečně nemusí akceptovat nikdo a má právo říct jasné ne a určit si své hranice.
Až poté co naše názory projdou zkouškou ohněm, zpochybněním, rozbitím, roztavením, připuštěním jiné možnosti, se názor stává skutečnějším odrazem reality. A vlastně může zůstat i stejný, ale o to více posílený, stojící na pevném základě, kdy balast byl roztaven a zůstalo jádro.
A právě v tomto koronavirovém období, jako je to ve všech krizích, se protipóly zostřují. Není to špatně, jen se člověk nesmí zaseknout, hned vědět a být si jistý. Ale nechat promluvit hlas "protivníka", který zrcadlí druhý hlas v člověku, aby mohl "naši pravdu" korigovat a vést jí k absolutní pravdě.
A to je vlastně moudrost Sokratova výroku, když řekl: "Vím, že nic nevím." A nevědění má za následek určitou posvátnou úctu či bázeň před věcmi, situacemi, které se dějí. A o to víc, když jsou informace nejisté, situace je nepřehledná a odlišných protichůdných názorů tolik.

Pán prstenů

26. března 2020 v 8:12 | Erika Merjavá |  Postřehy, myšlenky, odkazy
Dívám se na Pána prstenů. V tolika věcech mi připomíná současnou situaci. Cesta, kterou si museli všichni projít, kteří se vydali na cestu. I my jsme teď na cestě, všichni. Byli jsme na ní hozeni, bez ohledu na to, zda jsme chtěli nebo ne. Jací byl Frodo, Sam, Smíšek a Pipin na začátku? A pak na konci? Hlavně Sam. Je až neuvěřitelné jak se z hloupého statečného kulaťoučkého a hodného hobítka stal odvážný věrný silný a moudrý hobit. Na konci v jeho jednání je taková síla, až mě mrazí. Fascinuje mě jak v průběhu cesty dělali strašné chyby, riskovali, buď že byli příliš zvědaví, anebo jim zlo nedocházelo. Když si udělali oheň na kopci ve zříceninách na cestě do Roklinky, aby si něco opekli, a tím přitáhli pozornost přízraků, černých jezdců a Frodo byl smrtelně zraněn. Taky mi příjde, když čtu zprávy, že se hloupě a neuváženě chováme. Prostě nám věci nedochází. Nejsme na ně zvyklí. Ale čas nás naučí a věřím, že vyjdeme z této krizové situace jako hobiti. Statečnější moudřejší a silnější.
A taky třeba kolik znepřátelených bytostí cesta spojila. Trpaslík Gimli se s elfem Legolasem, kteří byli znepřátelenými bytostmi od nepaměti, stali přátelé na život a na smrt. Boromir byl pohlcen prstenem, ale odčinil to hrdinstvím, pomohl Frodovi na cestě vlastní obětí života. Zajímavé paralely se současným stavem.
Z toho mám naději.
 


Jít za světlem

26. března 2020 v 8:06 | Erika Merjavá |  Postřehy, myšlenky, odkazy
Je jasné, že to máme teď v období nouzového stavu dost obtížné, všichni. Často čtu na Facebooku různé podrážděné statusy, komentáře, příspěvky. Jednou se háže špína na toho, jindy na jiného...hřmí, tluče se, nadává. Ale je na nás, zda teď budeme rozdávat pokoj, naději a radost, nebo se budeme hrabat v špíně. Jestli se budeme šťourat v tmě nebo půjdeme za světlem.

Není nutno

26. března 2020 v 8:02 | Erika Merjavá |  Postřehy, myšlenky, odkazy
Když jsem dnes šla pro roušky, které jsem pak nesla zase jinam, zastihla mě písnička Svěráka a Uhlíře na ulici v parku. Zastavila jsem se a s radostí jsem si jí zazpívala... Najednou mě to dostalo do jiného světa. Světa jakési spolupatřičnosti, vzájemného sdílení našich životů, strachu i naděje. Jak jsem šla po ulicích a překračovala všechny ty Žitné a Ječné se spousty aut, troubících, spěchajících, odosobněných, pocítila jsem klid. Byl to jiný svět. Svět, kam chci patřit. Svět naděje, laskavosti a humoru, který vítězí nad světem sobectví. Jak Italové zpívají na balkónech Verdiho, já jsem zpívala na ulici Není nutno...Chci poděkovat panu Svěrákovi, a vůbec těmto lidem, kteří člověka zastaví a ukážou mu druhou stranu toho všeho, jakési laskavosti a obyčejnosti. Že jsme na jedné lodi, spolu, nepoděláme se z toho a tak máme naději.

Svědomí proti násilí

5. března 2020 v 9:09 | Erika Merjavá
Jsou lidi, lidi a lidi. V každé epoše je skupina lidí na zemi, která trpí, nějak se vymyká standardu, tomu, co je přijatelné, našim předsudkům a představám. Ocitnou se nějakou souhrou okolností na okraji společnosti.
"Každá doba si vždycky vybírá nějakou skupinu ubožáků, aby si na nich kolektivně vybíjela nahromaděnou zášť. Pokaždé si nachází silnější skupina skupinu menší a slabší, buď pro její náboženství, nebo pro její barvu pleti, pro její rasu, původ, pro její společenský ideál nebo pro její světový názor, aby si na ní vybila onu ničivou energii, která se skrývá v samé lidské podstatě. Hesla a pohnutky se mění, avšak metoda osočování, opovrhování a ničení zůstává vždy stejná," cituje ve své knize Svědomí proti násilí rakouský filozof a prozaik Stefan Zweig významného humanistu a protestantského teologa 16. století Sebastiana Casteilla. Jak aktuální v současném dění.
A pak je tady další skupina lidí. Ta silnější, která soudí a má moc. Šmahem může změnit osudy stovky nebo tisíců lidí. Skupina, která nějakým zázrakem, boží pohnutkou, rozmarem, nebo nevím čím, se ocitla na straně těch silných. My jsme si nevybrali, nepřičinili jsme se o to, ke které skupině náležíme. Bylo nám to dáno. A právě proto, když se ocitneme v té silnější, neseme odpovědnost, jak se zachováme k těm slabším. Je to jen a jen na nás. Nemáme nic jiného než naše svědomí.
Za 2. světové války se lidi zachovali různými způsoby. Někdo Židy ukrýval, někdo je nenáviděl, ale přesto, když došlo na "lámání chleba" sousedovi pomohl, nebo aspoň ho neudal, a někdo ho sprostě udal, protože s ním lomcovala zášť a vlastní vnitřní frustrace, a tak skončili všichni krom udavače v koncentračním táboře. Není na nás zkoumat proč a jak jsme se ocitli v silnější skupině, tyto otázky nechme Prozřetelnosti, ale je na nás jak se zachováme, co budeme dělat a jak přistoupíme k slabší skupině. Máme svobodnou volbu.

"Nesnášenlivost vede nevyhnutelně k válce, a jen snášenlivost k míru," Sebastian Casteillo

Laskavost

2. března 2020 v 10:55 | Erika Merjavá |  Postřehy, myšlenky, odkazy
Vyskakují na mě různé statusy na FB, politické, náboženské, atd. Jeden je pro vítěze sl. voleb Matoviča, jeden vytahuje na něj špínu, někdo spílá křesťanství, jiný dává rovnítko mezi islám a teroristy, někdo náboženství adoruje a nadává na nevěřící, nějaký guru našel konečně cestu jak se milovat a spílá všem náboženstvím, jak jsou hloupé a všichni jsou sluníčkáři, kdo s ním nesouhlasí... Někdo věří v karty, jiný v Krista, další v jógu, Budhu, ve vesmír, v moře...atd. Nechme se být s tím co je naše a učme se demokracii.
Čtu výbornou knihu Stefana Zweiga Svědomí proti násilí...Tak mi vychází z toho všeho...jsme sice jako Evropa po to všem, co jsme prožili, postavení na základech humanizmu, přitom se chováme nedemokraticky, autokraticky, totalitně. A na FB a příspěvcích je to krásně vidět. Myslíme si, že jen náš názor je správný. Každý z nás se cítí být bůh a vědět co je správné. Míchat se do věcí, které nám nepřísluší, zhola nic o nich nevíme. Žijeme si v našich malých živůtkách a dovolíme si soudit a hodnotit celý svět a jiné.
Každého kdo má jiný názor, házíme do pytle přinejmenším blbců, nevzdělanců, hlupáků. Ale demokracie je v tom, že nemusíme mít stejné názory, každý ať se řídí svým svědomím, jedině za to je odpovědný a jednou se bude zodpovídat, ale naučme se žít vedle sebe s laskavostí s rozličnými názory. To je demokracie. Tak jak chceme, aby náš názor respektovali, respektujme i my názory jiných. Žij a nech žít. Ano, za podmínky, že ten druhý nebere svobodu nám. Pak člověk má právo říct: NE. STOP. Tady je už moje svoboda. Do toho mi nezasahuj. Mám právo se řídit svým svědomím. Protože nic jiného kromě něj nemám, podle čeho se mohu řídit. A za své svědomí nejsem zodpovědný, nemohu za to jak věci vidím a cítím, čemu věřím. Ale jediné co mohu, žít pravdivě se svým svědomím.
Máme období křesťanského půstu, ale všichni bychom se mohli zastavit v tomto období a zkusit najít vzájemný respekt. Učit se demokracii a humanizmu, to, na co se neustále odkazujeme. Pak se nám bude na této planetě lépe žít.
PS: A nemyslím si, že jednou budeme souzeni za naše učení, kterému věříme, ale za laskavost s jakou přistupujeme k lidem a ke světu. A učení jsou nástrojem, cestou, které nám mají k laskavosti pomoct.

Všechno je nějak divně

16. ledna 2020 v 12:47 | Erika Merjavá |  Postřehy, myšlenky, odkazy
Miluji červené víno, sleduji 4. a 5. sérii Beverly Hills 90210 a brečím u filmů. Když mě popadne v noci hlad, jím v posteli, kašlu na zubní hygienu a pak jsem obseta drobky na prostěradle. Někdy jím od rána do večera a míchám vše. Pak se zhroutím, když chci zhubnout a nejde to. Táta mi řekne, že jsem přibrala a že jsem babizna. Když se urazím a dovolím si oponovat, dotčeně mi řekne, že si to nesmím dovolit, pak se omlouvám a na to konto mi řekne, že on babizny rád, že se mu líbí. No dobře, tak jsem asi líbivá babizna. Ráno se modlím a medituji, mluvím často s Bohem, což se projevuje tak, že chodím a mluvím sama se sebou, gestikuluji rukama, mračím se na sebe, vysmívám se i kárám, nebo se zničehonic rozchechtám a všichni se na mě divně dívají. Někdy si nepěkně vynadám, co jsem to zase provedla. Vyskočil asi tomu říká Dialogické jednání. Pak pracuji a píšu a vymýšlím. Pak zas pracuji a píšu a vymýšlím. A taky si nechávám ode všech přátel i známých radit, že určitě bych měla psát, pak že bych neměla psát, pak že bych měla trochu jinak psát, pak že bych měla psát více odborně, pak že mi odbornost nejde, pak že bych měla v psaní projevit svoji hloubku, pak že hloubka je klišé, že bych měla roztáhnout křídla a letět, ale ne moc vysoko, abych neshořela. Že bych měla letět přesně tudy a tudy, protože to je můj směr. Nepřátelé se mnou ani nemluví, případně mi podrážejí nohy a já padám na kolena, ale většinou se zvednu a obrním. Nebo taky ne.
Ale přese všechno co umím a neumím, co mi jde a nejde, s čím marně bojuji i nad čím se mi povede vyhrávat, vím jediné, že chci být dobrým člověkem.

Modlitba argentinských noci podruhé

16. ledna 2020 v 12:40 | Erika Merjavá |  Postřehy, myšlenky, odkazy
Čtu podruhé knihu Modlitba argentinských nocí od Marka Vachy. Dala jsem ji jako dárek mě kamarádce a taky jsem si ji znovu otevřela, že chci sdílet s ní pocity, které může pri cteni zazívat..Většinou nečtu knihy podruhé, ale tato mě zasáhla znovu a jinak. Bulim u ní a říkám si, jak jsem pitomá. Jak na vše mám rychle odpovědi, názory, vysvetleni, jak se bojím neuspet, jak premalovavam bolest naruzovo, hlavne aby nezustala takova jaka je a nevidela ji v tech otresnych chmurych barvach a přitom mi slzy tečou někam hluboko dovnitř místo ven. A hlavně si to vse odosobnit, aby to nebylo tak osobně bolestné. A tak putuji s Markem a v té sdílející křehkosti jeho sveta a meho sveta konecne cítím v sobe pravdivou sílu a uvolnujici slzy, že vše je nejak obycejnejsi a normalnejsi než se na první pohled jevi.

Moje třetí námluvy

16. ledna 2020 v 12:38 | Erika Merjavá
Tak jsem asi přišla o svojí zubařku. Byly jsme teprve v dobách námluv. Vysvětlím. Představte si, že se po letech a letech rozejdete bolestně se svým milujícím přítelem (moje dlouholetá úžasná skvělá krásná paní zubařka odešla do důchodu). Ale ejhle. Najednou se ocitnete na rande s krásným dynamickým mladým mužem s velkou budoucností. Oslní vás. A teď to přijde.
Jste na třetím rande a první co řeknete je, že se vám na rande nechtělo. Jeho úsměv zmrzne a zeptá se: Nechtělo se ti ke mně? A vy se začnete vymlouvat, jako že ano, ale že jste chtěla být radši v pelechu. Čas pokračuje a zničehonic s radostí a očekáváním vám podaruje kytku. A vás nic jiného nenapadne říct, než že vám stejnou dal minule.
A teď k realitě: První co přišlo, když jsem vstoupila do ordinace bylo, že jsem paní doktorce řekla, že se mi tam vůbec nechtělo jít, načež ona po pěti minutách: Takže vám se k nám nechtělo jít? Napadlo mě, že to asi vypadá blbě, tak jsem se hned začala vymlouvat, že je to brzké vstávání pro mě. Byla jsem objednaná na půl jedenáctou. No a pak mi řekla, co budeme dělat. A já jí řekla, že to není možné, protože už mi vrtala ten zub minule. 15 minut jsem jí s prokazatelně zjevnou nedůvěrou přesvědčovala, že mám pravdu. Ale neměla jsem. To mi došlo až po dalších deseti minutách.
Pak už to celé bylo jako zmražené a mrazivé rande. Dokonce jsem ani nebyla požádána o další rande. Ale já jsme si ho vydindala. Tak tak dopadly třetí námluvy s mojí novou paní zubařkou.
Tak snad na příštím rande budu sekat latinu.

Další články


Kam dál